Karl Maria Swoboda, správce říšského uměleckého majetku
V září 1941 Adolf Hitler s konečnou platností potvrdil jmenování Karla Maria Swobody řádným profesorem. Mezitím Swoboda, jenž katedru dějin umění vedl od roku 1934, nadále upevňoval svou pozici v oboru. Koncem roku 1941 se mu podařilo prosadit založení samostatné Grafické sbírky, kterou pod svým vedením propojil s katedrou dějin umění se sídlem v pražském Rudolfinu. Grafická sbírka zaměstnávala téměř výhradně německý personál. Swoboda současně pokračoval ve spolupráci s Úřadem říšského protektora, zatím jako neoficiální správce uměleckých předmětů, které přešly do vlastnictví říše nejprve z policejně zabaveného majetku. Předměty muzeální hodnoty měly v souladu s kulturní politikou Úřadu říšského protektora a státního tajemníka K. H. Franka zůstat na území protektorátu. Zbylé byly často prodávány aukčními síněmi, zejména pak André, z jejíchž prodejů měl Frank přímý zisk. Nejednalo se pouze o konfiskáty gestapa, o jejichž osudu Swoboda spolurozhodoval s odhadcem gestapa Jindřichem Baudischem, ale též o deponáty židovských emigrantů či těch, kteří emigrovat nestihli, uložené v tehdejší Národní galerii. O konkrétních případech pojednávají publikace Centra pro dokumentaci. Jako poradní a dohlížející autorita Swoboda spolupracoval s ředitelem galerie Josefem Cibulkou, se kterým se znal již od svého působení v nákupní komisi tehdejší galerie za první republiky. Cibulka navzdory prvotním snahám skupiny vzdělání a kultura Úřadu říšského protektora setrval ve funkci po celou dobu. Swobodova přítomnost a snad i existence samostatné Grafické sbírky jako německé kulturní instituce na tom měla jistě svůj podíl.
Nejpozději od ledna 1942, kdy již intenzivně probíhaly deportace protektorátních Židů, Swoboda usiloval za účelem výběru předmětů muzeální hodnoty o přístup do skladů tzv. Treuhandstelle, spravující majetek deportovaných. Tento záměr se uskutečnil prokazatelně až od poloviny roku 1944, kdy předměty z těchto skladů po Swobodově výběru putovaly jako zápůjčky říšského majetku do galerie, případně do Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Na konci září 1944 Swobodu státní ministr K. H. Frank oficiálně jmenoval správcem říšského uměleckého majetku v pražských muzeích.
Po válce byl Swoboda krátce vězněn, ovšem též díky přímluvám českých kolegů v dopise České národní rady byl osvobozen a na jaře 1946 se mu podařilo získat místo ředitele katedry dějin umění na Vídeňské univerzitě, kde působil až do 60. let. Ve zmíněném dopise z května 1945 se podepsaní zaručují za Swobodovu bezúhonnost. Jeho činnost údajně prospěla veřejným zájmům, protože zachránil mnohá umělecká díla před zavlečením a rozprodáním německými úřady a spolu s českými historiky umění je získal pro české kulturní instituce. Mezi podepsanými se objevili mj. Antonín Matějček a z penze povolaný Zdeněk Wirth, budoucí předseda Národní kulturní komise, která spravovala majetek konfiskovaný na základě Dekretů prezidenta republiky. Dle Matějčkova tvrzení z března 1946 se Swoboda také navzdory vlastnímu ohrožení zasazoval o české kolegy.
Jak lze vyčíst ze spisů Mimořádného lidového soudu s Jindřichem Baudischem, který byl v lednu 1947 odsouzen k těžkému žaláři na dobu sedmi let, zostřenému čtvrtletně jedním tvrdým lůžkem, ve svých výpovědích si aktéři údajné záchrany uměleckého majetku pro český národ vzájemně příliš neškodili. Dokonce ani o Baudischovi, který např. v roce 1941 udal kolegu ze školy v Jablonci na kriminální policii za mravní zločin a sám se během působení u gestapa prokazatelně obohacoval z konfiskovaného majetku, Swoboda ani Cibulka ve svých svědectvích nevypověděli v zásadě nic špatného. Že měl Swoboda jistě vyšší morální kredit než Baudisch, je nesporné. Stojí však za zamyšlení, nakolik obraz jeho působení zlepšila pozice profesora univerzity, kterou ve svých výpovědích opakovaně zmiňoval, a příslušnost k elitní skupině pražských historiků umění, zatímco Baudisch byl zaměstnancem gestapa a středoškolským profesorem. Baudischovi se ovšem podařilo v srpnu 1948 prchnout do Německa. Cibulka se vrátil na pražskou univerzitu a Swobodu čekalo ještě dvacet spokojených vídeňských let.
Zdroje fotografií:
Krejčová, Helena. Židovský majetek uložený na zámku Sychrov. CDMP, 2017, 33, 37, 203.
Krejčová, Helena. Židovský majetek uložený na zámku Sychrov II. CDMP, 2018, 531.
Krejčová, Helena. Židovský majetek uložený na zámku Zákupy. CDMP, 2018, 89.
Prameny
Canz, Sigrid, „Karl Maria Swoboda (1889–1977), Kunsthistoriker: Wissenschaftler zwischen Wien und Prag.“ In: Prager Professoren 1938–1948: Zwischen Wissenschaft und Politik. Ed. Monika Glettler a Alena Míšková. Klartext Verlag, 2001.
Janatková, Alena, „Karl Maria Swoboda (1889–1977): Von einem kulturgeschichtlich-biologischen Perspektivismus her.“ In: Österreichische Historiker: Lebensläufe und Karrieren 1900–1945. Band 2. Ed. Karel Hruza. Böhlau Verlag, 2012.
Janatková, Alena a Vít Vlnas. Pražská národní galerie v protektorátu Čechy a Morava. Národní galerie v Praze, 2013.
Krejčová, Helena a Otomar L. Krejča. Jindřich Baudisch a konfiskace uměleckých děl v protektorátu. Tilia, 2007.
Národní archiv, Úřad říšského protektora, k. 536.
Státní oblastní archiv v Praze, Mimořádný lidový soud Praha, Jindřich Baudisch, LS 2655/46.