Identifikovaní původní majitelé

Fürthovi a Hornovi

Dům v Kolkovně 908/7 patřil k těm nemnoha skladům Treuhandstelle, jejichž předváleční majitelé pocházeli z dvou rozdílných rodin. Původně patřil jen do majetku rodiny Wolfových, konkrétně žateckému obchodníkovi s chmelem Siegfriedu Wolfovi (1862-1923). Po jeho předčasné smrti dům oficiálně v roce 1927 dědí jeho dcera Alice (1897-1944), v té době již provdaná za továrníka, obchodníka a vystudovaného právníka Waltera Fürtha (1891-1942), který spolu s otcem a mladším bratrem Arnoštem (1894-1945) podnikal v oboru papírenského průmyslu. Na jeho osobu také Alice Fürthová posléze rozšířila vlastnictví rodinné nemovitosti. Walter Fürth sloužil v první světové válce a dosáhl v ní hodnosti nadporučíka. Právě v době první světové války (v srpnu 1915) zakoupil jeho otec Rudolf (1858-1937), spolu s bratrem své ženy Johanny roz. Weilové (1864-1944) Rudolfem Weilem, Jihočeskou továrnu na papír, karton a lepenku v Písku. Ta existovala od roku 1870 pod názvem „Markus Spitz a synové“. Samotný Rudolf Weil byl již majitelem válcového mlýnu na vysoce kvalitní papír v Písku. Rudolfové Fürth a Weil následně podnik začali provozovat pod názvem „Jihočeská papírna s.r.o.“.

Podnikání v papírenském oboru bylo v rodině Fürthových hluboce zakořeněné. Již nejméně Walterův dědeček Josef (1827-1898) byl majitelem papírny ve Velharticích u Sušice v jihozápadních Čechách. Josef Fürth spolu s bratrancem Albertem také provozovali papírny v Anníně a Kundraticích u Sušice a po nějakém čase se Josef Fürth stal majitelem všech těchto tří mlýnských papíren. Právě ze Sušice pocházel Walterův otec Rudolf. Ten měl po nějakém čase převzít i otěže vedení všech podniků po otci a ještě ve 20. letech být jejich majitelem. Annínská papírna vyráběla v dobách vedení jeho otce a strýce především papír na cukr a za Rudolfova vedení měla být zavedena výroba balícího papíru a lepenek pro sirkařský průmysl. Rudolf Fürth spolu se svým švagrem ještě koncem 19. století založil a vedl továrnu na slaměný papír a lepenku v Horažďovicích, necelých 20 km od Sušice. Ta se brzy stala velmi výkonnou, ale již v roce 1896 byla kompletně zničena požárem.

Tovární výroba Rudolfova nového podniku v Písku se neorientovala čistě jen na papír, ale též produkci lepenky a kartonu. Na tento sortiment se soustředila výroba i dvou dalších podniků v držení rodiny. V roce 1914 vystavěné a moderně zařízené továrny ve Skuhrově u Mělníka, kterou Rudolf Fürth pořídil na konci roku 1917, ale i 50 let staré továrny v Rokytnici nad Jizerou v západních Krkonoších, jíž byl spoluvlastníkem. Ve všech podnicích Fürthova koncernu spolupodnikali s otcem i dva jeho synové, Walter a Arnošt, který měl na starosti prodej.

Rudolf Fürth (1858-1937) s rodinou se přemístil do Prahy nejpozději roku 1898. Zde provozoval živnost na velkoprodej papíru a lepenky, která distribuovala výrobky rodinných podniků. Po několika letech fungování se Rudolf Fürth koncem června 1917 rozhodl podnik zaprotokolovat u pražského obchodního soudu pod názvem „Rudolf Fürth“. Již tehdy udělil samostatnou prokuru svojí manželce Johanně a staršímu ze synů, Walterovi. Ten se o dva a půl roku později (od 1. ledna 1920) stává i otcovým veřejným společníkem.

S ohledem na výše zmíněné tedy nepřekvapí, že Fürthové nabyli nejpozději do 20. let 20. století značného jmění. Získané peníze investovali do nemovitostí. Stali se majiteli bloku domů nedaleko hlavního železničního nádraží v Drážďanech (na levém břehu Labe). Tyto čtyři domy byly v roce 1930 oceněny na nejméně 3 200 000 Kč. V dubnu 1941 je berní úřad v Drážďanech ocenil na 3 000 000 korun. Fürthovi jejich správu spojili pod firmu „Domicilia“. Walter Fürth ji vlastnil spolu s mladším bratrem, architektem Viktorem Fürthem (1893-1984), ale i starší sestrou Elsou Pollak (1887-1942), bratrem Arnoštem a matkou Johannou. Domy pocházely již z roku 1870 a Fürthové je výhodně koupili v roce 1922, v době poválečné hyperinflace v Německu za 39 000 zlatých marek. Za dobu jejich vlastnictví domy nebyly nijak rekonstruovány. Rodina se ale na přelomu 20. a 30. let dostala do finančních potíží, a proto museli v dubnu 1934, i přes prvotní nesouhlas, poskytnout 1 500 000 kč z hodnoty domů bance jako zástavu. Což v praxi znamenalo, že se hledala nejvhodnější možnost, jak domy co nejvíce zpeněžit.

Do jak neblahé ekonomické situace se rodina počátkem 30. let dostala, dosvědčuje fakt, že když v roce 1937 zemřel senioršéf podniku Rudolf Fürth, který již trpěl arteriosklerózou a Parkinsonovou nemocí, zanechal po sobě dluhy převyšující 530 000 Kč. V době velké světové hospodářské krize (podzim 1933) dokonce přestal existovat i pražský obchod vedený pod jeho jménem.

Rodina se ovšem svých podnikatelských aktivit nevzdala ani za této prekérní situace a již ve stejném měsíci, v době stálého vyrovnávání dluhů, Walter a Arnošt Fürthovi opětovně v Praze založili rodinný velkoobchod, tentokrát pod názvem „Fürthova prodejna papíru a lepenek“. Oficiálně však byla firma v majetku Johanny Fürthové, matky Waltra Fürtha a její tichou společnicí byla Walterova manželka Alice Fürthová. Někdejší společníci otcova podniku, Walter a Arnošt, nyní oficiálně vystupovali jen jako úředníci. Svou roli v tom určitě sehrály i neutěšené poměry v papírnách, které Fürthovi vedli, a skutečnost, že ženy nezatížené dluhy a nelichotivou podnikatelskou minulostí působily v takovém případě důvěryhodněji.

Za dobu svého trvání vystřídal jejich pražský velkoobchod několik sídel. Všechna se nacházela na lukrativních adresách v samém centru města. V roce 1939 firma sídlila na samotném Václavském náměstí, v jednom z místních obchodních domů 834/23. Firma se nyní zaměřovala na prodej výrobků jiných továren a fungovala až do období protektorátu.

Treuhänderem obchodu s papírem Waltera a Arnošta Fürthových se stal sudetský Němec, rodák z Louček u Krnova a posléze dlouholetý občan Jablonce and Nisou, Anton Sandler (1898-?). Nebyla to jeho jediná aktivita v rámci správy židovského majetku a v Praze se stal dokonce arizátorem dvou podniků, které ve velkém obchodovaly s papírem či papírovými odpadky, „Viktor Wolf“ a „Max Hirsch a syn“. Sandler je pod svojí záštitou v roce 1942 sloučil do jednoho podniku, který měl své sídlo v areálu nádraží Bubny, odkud byli později transportováni Židé směrem na východ či do Terezína.

Továrna na papír a lepenku ve Skuhrově u Mělníka zastavila oficiálně provoz pro nedostatek kapitálu 15. října 1940 a 18. dubna 1941 byl na ni uvalen konkurz, v němž se nacházela ještě v září 1942. Její Treuhänder, někdejší štábní kapitán československé armády Karl Staňkovský (1893-?), byl zároveň zaměstnancem Vystěhovaleckého fondu v Praze (Auswanderungsfond). Pražský velkoobchod papírem byl koncem roku 1940 arizována sudetským Němcem z Jablonce nad Nisou, Dr. Bruno Mahlou. Sídlo firmy zůstalo i po arizaci na stejné lukrativní adrese (Václavském náměstí 834/23, po přečíslování 834/17).

Walter Fürth se již krátce po vzniku protektorátu pokoušel, spolu s bratrem Viktorem, o vycestování do Anglie. Za tím účelem si společně podali (někdy během dubna 1939) žádost na vyvezení uměleckých předmětů ze země. Walter Fürth žádal o vývoz celkem 28 obrazů. Seznam jeho bratra Viktora čítal dalších 19 kusů obrazů, ale i desítky kreseb, rytin nebo miniatur na porcelánu, slonové kosti či papíru. Ke schválení jejich žádostí však již nikdy nedošlo. Důvod neschválení se v pramenech zatím nepodařilo dohledat.  Architektu Viktoru Fürthovi se ale nakonec přeci jen podařilo z protektorátu vycestovat a dostat se do Anglie a posléze USA, kde se usadil v menším městě Oxford v Ohiu na východním pobřeží. Walter Fürth s manželkou a dvěma dětmi ovšem takové štěstí neměl, ač se ještě počátkem července 1939 aktivně pokoušel obstarat si víza.

Walter Fürth umírá ještě před transporty na nádorové onemocnění mízních uzlin v nedožitých 51 letech, 27. března 1942. Jen několik málo měsíců po otcově smrti se jeho dcera Hilda Doris provdala 9. června 1942 za někdejšího úředníka české eskomptní banky Franze Josefa Schwarze (1916-1943). V prosinci téhož roku byla její matka Alice spolu s nezletilým bratrem Jiřím deportována do Terezína. Hilda s manželem pak v červenci následujícího roku. Do konce roku 1943 pak byli všichni vyselektováni pro transporty do Osvětimi-Birkenau a zde při březnové a červnové likvidaci terezínského rodinného tábora zavražděni.

Jakub Horn (1900-?) s manželkou Annou rozenou Popperovou (1903-?) a dvěma malými dcerami Hanou (1932-?) a Evou (1935-?) se zachránili včasnou emigrací do Anglie. Stejnou cestou se zachránil i Jakubův mladší bratr Markus Horn (1903-?) spolu s manželkou Helenou roz. Steinerovou (1911-?) a dcerou Sonjou. Oba bratři Hornové byli rodáky ze Stanislavi (Stanislavov) v tehdejší Haliči. Před příchodem do Prahy trvale žili od března 1916 v Teplicích-Šanově. Starší Jakub se přestěhoval do Prahy již v létě roku 1923. Absolvoval zde českou sekci Vysoké školy obchodní, ačkoliv předchozí studium absolvoval v polštině a němčině. Mladší Markus ho následoval o několik let později, v květnu 1929.

Jakub Horn po svém příchodu do Prahy sbíral zkušenosti a pracoval coby obchodní cestující pro několik z četných pražských velkoobchodů kožemi. Jedním z nich byl i podnik Karel Spitz, který se zaměřoval především na dovoz francouzských skopovic (ovčí kůže zbavené vlny) a ševretů (jemně činěná kozí kůže). Postupně získal praxi a zkušenosti, aby mohl vkročit do samostatného podnikání. To začal provozovat v létě 1929 v těsné blízkosti Klementina na adrese Valentinská 3. Zaměřoval se na obchod a komisionářství kůžemi. Na stejné adrese Jakub Horn s manželkou i na přelomu let 1929/1930 žili.

Vzhledem k výrazným finančním potížím rodiny Fürthových příliš nepřekvapí fakt, že Jakub a Anna Hornovi odkoupili na počátku října 1932 skrze tzv. trhovou smlouvu polovinu domu v Kolkovně 908/7 za 370 000 Kč. Za půl roku se manželé Hornovi do domu také nastěhovali a žili zde do svého odchodu z protektorátu. Přízemí domu se zároveň stalo sídlem jejich podniku (viz fotografie).

Dům v Kolkovně však nebyl jediný, na kterém měl některý z bratrů Hornových podíl. Oba se výhodně oženili a v Praze vlastnili ještě nejméně dvě další nemovitosti. Minimálně dva domy v ceně asi 200 000 Kč pak vlastnili v Teplicích po svých rodičích Israelovi a Sale. Jakubova manželka Anna byla dcerou obchodního rady a majitele pražské továrny na panenky Burger & Bentun Bedřicha Poppera, na jehož manželku byla napsána blíže nespecifikovaná nemovitost. Do manželství s Jakubem přinesla Anna půlmilionové věno. Odpovídající věno do manželství s Markusem Hornem přinesla i Helena Steinerová, jejíž otec Gustav Steiner byl výrobcem prádla a zástěr.  Helenina matka Emma zase od roku 1928 vlastnila nemovitost na Kozí ulici 917/3, v níž také Markus s Helenou bydleli. Tato stavba se nacházela v těsné blízkosti domu v Kolkovně. Kromě toho vlastnili oba bratři i parcely v Klánovicích.

I přes nepříznivé roky velké světové hospodářské krize, v níž firma strávila své první období existence, si Jakub Horn vedl ve svém podnikání nadmíru dobře. Jeho průměrný roční výdělek se pohyboval kolem 50 000 korun. Po několika letech existence podniku se Jakub Horn spojil se svým mladším bratrem Markusem a počátkem roku 1934 založili veřejnou obchodní společnost „Bratří Hornové“, která obchodovala s kožemi ve velkém a též působila jako komisionářství. Zaměstnávali 5-6 pracovních sil a docilovali slušných ročních obratů pohybujících se kolem 5-6 milion korun. Byli hodnoceni jako řádní a snaživí obchodníci, kteří jsou ve svých obchodech opatrní a zbytečně neriskují.

Během několika málo let dokázali podnikaví bratři prorazit mezi velkou konkurencí podobně zaměřených podniků v této části Prahy a vytvořit dobře prosperující rodinnou firmu. Slibný rozvoj podniku ovšem narušila okupace nacistickým Německem. Bratři Hornovi jako jedni z mála pochopili hrozbu, kterou nově příchozí režim skýtá a již na konci dubna 1939 emigrovali i se svými rodinami do Anglie. Zde se stali spolumajiteli největšího obchodu kůžemi v Londýně, firmy „Alpha Leather & Rubber Co., Ltd.“

Bratři Hornové stihli ještě před svým odchodem do Anglie podnik narychlo odprodat za 600 000 K rodákovi z Teplic, svému vrstevníkovi, a hlavně svému někdejšímu obchodnímu cestujícímu, Rudolfu Freundovi (1902-1945). Tomu trvalo ještě do konce roku 1941 než mohl oficiálně změnit název podniku podle svého jména. Na přelomu roku 1940/1941 se musel Freund soudně domoci zakoupené firmy, neboť mu chyběly ověřené podpisy původních majitelů. Rudolf Freund s manželkou Ernestinou a dvěma malými dcerami (Elfriedou a Barbarou) taktéž žili v bytě Marka Horna. Rudolf Freund však musel nakonec narukovat do Wehrmachtu a v březnu 1945 padl na frontě. Jeho manželka byla krátce po konci války zadržena a mimo jiné u ní byly zajištěny vkladní knížky, na nichž se nacházelo 315 000 korun. Ty byly následně použity pro financování podniku.

V poválečném Československu získali Bratři Hornové formou poměrně rychlé restituce svůj někdejší podnik opět do vlastnictví (červen 1946). K brzké restituci jim nejspíše pomohla i skutečnost, že se hlásili k české národnosti. Pražský podnik však řídili ze zahraničí skrze svého komplementáře a někdejšího národního správce podniku, Leo Ferdu (1903-1973), který se krátce před tím vrátil z Terezína, kam byl jako poloviční Žid transportován v polovině března 1945. Sami bratři Hornové se již do Československa vrátit nehodlali. Nicméně pražský podnik jim skýtal výhodný byznys pro jejich zahraniční firmy. Založili totiž filiálku své londýnské firmy i v Bruselu a rovněž firmu „Graulhet-export“ ve stejnojmenném jihofrancouzském městečku Graulhet, které bylo koželužským průmyslem vyhlášené.

Firma se stala značně důležitou pro zajišťování surovin pro dvouletý plán československého kožedělného průmyslu. Podnikaví bratři začali do ČSR dovážet kůže z Anglie, Francie nebo Švýcarska a jejich pražský podnik se stal jedním z vůbec největších poválečných dovozců koží do Československa. To se odrazilo i na výsledných číslech. Jen za osm měsíců roku 1947 přesáhl obrat firmy 18,5 milionu korun a hrubý zisk se přehoupl přes 1 500 000 Kčs.

Dům v Kolkovně, který byl již 10. března 1941 převeden do vlastnictví Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu, byl koncem srpna 1948 na základě dohody Ministerstva sociální péče s ministerstvem vnitra a ministerstvem financí oficiálně vrácen manželům Hornovým a staršímu bratrovi Alice Fürthové, Hanuši Wolfovi (1892-1955), který byl před válkou majitelem hliniště a cihelny u Benešova, a jemuž se podařilo emigrovat z protektorátu až během podzimu 1940. V roce 1955 však Hanuš Wolf předčasně umírá ve Švédsku a jeho podíl je posléze (1959) převeden na československý stát, konkrétně na Obvodní podnik bytového hospodářství (OPBH), protože Hanuš Wolf s manželkou neměli již žádné potomky. Jejich jediný syn Gerhard (1915-1916) zemřel v pouhých šesti letech na zánět slepého střeva. Poslední dohledaná informace o vlastnictví domu v Kolkovně pochází z roku 1964, kdy stále polovina domu patřila manželům Hornovým.

Zdroj
NA ČR, PŘ Praha II – všeobecná spisovna, 1931-1940, kt. 5730, sign. F 7447/14 (Rudolf Fürth)
NA ČR, PŘ Praha II – všeobecná spisovna, 1941-1950, kt. 2150, sign. F 801/1(Walter Fürth)
NA ČR, PŘ Praha II – všeobecná spisovna, 1941-1950 kt. 2151, sign. F 802/9 (Alice Fürth)
NA ČR, PŘ Praha II – všeobecná spisovna, 1941-1951, kt. 2151, sign. F 802/1 (Hildegarde Fürth)
NA ČR, PŘ Praha II – všeobecná spisovna, 1931-1940, kt. 5730, sign. F 746/23 (Jiří Fürth)
NA ČR, Fond NSMP, kt. 504 (nezpracováno)
NA ČR, MPSP, sign. 6521, kt. 374 (Hanuš Wolf)
SOA Praha, KSO (Krajský soud obchodní) Praha, sign. A XXIII 48, kt. 1400
SOA Praha, KSO Praha, sign. A XIII 327, kt. 1191
SOA Praha, KSO Praha, sign. A XXXVII 122, kt. 1606
SOA Praha, KSO Praha, sign. A IX 206, kt. 1089
Archiv ČNB, sign. ŽB/5394/7
Archiv ČNB, sign. ŽB/568/1
Robětín, Karel: Hospodářské sdružení průmyslu papíru v Praze, 1918-1928. Praha 1928, s. 99-100.