Identifikovaní původní majitelé
Arend Oskar
Dům čp. 923/5 v Dlouhé ulici (Langegasse), který zhruba do roku 1940 nesl označení 923/9, se nacházel v těsné blízkosti Staroměstského náměstí a patřil od konce roku 1925 velkoobchodníkovi s kůží Oskaru Arendovi (1886-1944) z rozvětvené pražské židovské rodiny Abeles-Arend a jeho manželce Irmě rozené Oppenheimerové (1894-1944). V období okupace se z něj stal jeden z nejdůležitějších specializovaných skladů Treuhandstelle, kterých bylo ke konci roku 1943 po celé Praze evidováno na 41. V tomto domě, v rámci organizačního systému Treuhandstelle označovaném číslicí 10 (X), byla totiž soustředěna umělecká díla pražských Židů, jako cenné obrazy, akvarely, porcelán, sklo, nejrůznější umělecké předměty a starožitnosti, kožichy, plastiky, miniatury či dokonce hudební nástroje.
Oskar Arend nesl původně příjmení Abeles. V roce 1905 se však rozhodl, spolu s většinou mužských členů své již značně asimilované rodiny a za svolení otce Marka Abelese (1851-1934), že si změní příjmení na němečtěji znějící „Arend“. Stejně tak učinili i všichni tři Oskarovi bratři (Richard, Viktor a Egon) a dva bratranci (Otto a Jiří).
Oskar se v roce 1919 oženil s příbramskou rodačkou Irmou Oppenheimerovou (1894-1944). Manželé spolu měli dvě děti. Starší dceru Evu Ruth (1920-2003) a o rok mladšího syna Viktora Pavla (1921). Oskar Arend spolu s nejmladším bratrem Egonem (1890-1962), který byl vyznamenaným veteránem z Velké války, kde se účastnil bojů v Itálii, založili počátkem roku 1920 veřejnou obchodní společnost „Bratří Arendové“ kterou si pod tímto názvem nechali zaprotokolovat u Krajského soudu obchodního v Praze. Tím bratři navázali na podnikání svého otce Marka, který obchodoval se surovými kůžemi. Postupně však přeorientovali své zaměření na velkoobchod s kůžemi již vyčiněnými, tedy zpracovanými pro další použití.
Firma Oskara a Egona Arendových se v průběhu následujících let vypracovala na jeden z největších a nejrespektovanějších obchodů s kožedělným zbožím v celé Praze. Oba bratři byli „líčeni jako čilí a ve svém oboru zdatní obchodníci“, kteří dostávají svým závazkům. Firma prodávala kůži na nábytek, tašky, oděvy, kůže pro sedláře, knihaře, řemenáře, rukavičkáře, luxusní a obuvnickou kůži i kůži do aut. V 1. polovině 30. let však musela firma překonat poměrně vážnou ekonomickou krizi, z které se ale vzchopila a od roku 1936 docilovala statisícových zisků, které se neustále zvyšovaly.
Podnik bratrů Arendových sídlil v samém centru Prahy na Dlouhé třídě 927/45 a od počátku května 1935 pak i v nových místnostech domu téže ulice na adrese 923/5, kde také Oskar Arend s manželkou Irmou od poloviny května 1933 trvale žil. Nové prostory se skládaly ze dvou velkých obchodních místností, které zároveň sloužily jako sklad a dvou kancelářských místností. Součástí podniku byl i velký sklep, který svou vlhkostí poskytoval vhodné podmínky pro skladování usní. V přízemí domu se nacházely ještě další dva obchody a každém patře domu byl byt o dvou až třech pokojích.
Po okupaci Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava se Oskar Arend snažil o záchranu svého podniku. Jeho bratr Egon již od konce roku 1938 plánoval odjet ze země, a tak ukončil svoje působení ve firmě. Oskar se pro záchranu podniku rozhodl spojit se svojí konkurencí, velkoobchodníkem koží z Dlouhé ulice 33, ing. Miroslavem Urbancem (1908-?). Ten se stal nejprve veřejným společníkem s většinovým podílem 60 % (koncem března 1939) a po zpřísňujících se nařízeních o židovském majetku ze strany Němců v červnu 1939 i jeho jediným vlastníkem (od července 1939).
Snahy Oskara Arenda vyvést z firmy alespoň nějaké finance a vyhnout se označení podniku za tzv. židovský obchod cestou fingované arizace, vyšly ale na prázdno a koncem listopadu 1939 byla do podniku dostavena Treuhänderin Anna Kaubek roz. Legátová (*1901-?), o jejíž profesní kvalifikace nemáme, kromě toho, že byla manželkou úředníka, žádné informace. V podniku však působila dále coby prokuristka i po jeho arizaci v únoru 1941 a na této pozici setrvala až do konce války. Podnik hodnocený na bezmála 1,5 milionu korun značně pod cenou arizovali dva berlínští obchodníci, Ernst Augspach (1883-?) a Karl Schirg (1889-1966). Z arizačního prodeje putovala na vázaný účet Oskara Arenda jen asi 1/3 financí z reálné tržní hodnoty jeho podniku. Ten byl navíc v březnu 1942 přejmenován a nadále nesl název „ASPRA“. Činžovní dům v Dlouhé ulici byl zase v roce 1942 převeden skrze Vystěhovalecký fond (Auswanderungsfond) do vlastnictví říše.
Oskar Arend i s manželkou byli 26. října 1941 deportováni do ghetta v Lodži, stejně jako velká část Oskarových sourozenců a příbuzných. Manželé Arendovi dokázali přežívat nástrahy ghetta více než dva roky, ale nakonec byli transportováni do Birkenau, kde byla Irma ihned po příjezdu vyselektována do skupiny těch, které táboroví lékaři určili k usmrcení v plynové komoře. Oskar byl vybrán na práci a koncem srpna 1944 transportován do koncentračního tábora v Dachau. O necelé dva měsíce později byl vyselektován znovu. Tentokrát pro transport do jednoho z nejhorších koncentračních táborů na území Třetí říše, Mauthausenu, kde jeho stopy na přelomu let 1944/45 končí.
Děti manželů Arendových přečkaly válku v zahraničí. Mladší Viktor Pavel koncem srpna 1939 emigroval do Chile, kde žil celou válku a našel si zde i manželku, rodačku z Drážďan Rosu Goldbergovou (1925-?). Dcera Eva Ruth (1920-2003), která se narodila s vážnou oční vadou a posléze se z ní stala i těžká diabetička, opustila protektorát zhruba půl roku po svém bratrovi coby Eva Ruth Saxlová. Byla totiž krátce provdána za svého vzdálenějšího příbuzného, o 11 let staršího textilního inženýra Viktora Saxla (1909-1968). Mladí novomanželé se po opuštění protektorátu vydali do severoitalského Terstu, odkud odjeli parníkem Conte Verde do Šanghaje, jednoho z posledních míst, kam se tehdy mohli židovští uprchlíci ještě uchýlit. Conte Verde byla vůbec poslední italskou lodí, která mohla za války proplout Suezským průplavem (květen 1940), neboť v červnu 1940 Itálie vstoupila do války.
Po válce byl sourozencům Arendovým v srpnu 1946 vrácen podnik jejich otce a strýce a počátkem roku 1949 jim Okresní soud civilní pro vnitřní Prahu oficiálně přiřkl rodinné nemovitosti. Nicméně, po roce 1950 došlo k jejich opětovné konfiskaci ze strany komunistického režimu. Stejně dopadl i rodinný podnik, který byl již koncem září 1948 začleněn vyhláškou ministerstva vnitřního obchodu do Národního podniku Řemeslnické potřeby.
Dům v Dlouhé ulici byl rodině vrácen až za další půlstoletí, v roce 2000. Sourozenci Arendovi jej pak obratem darovali jedné tuzemské nadaci na podporu lidí s diabetem. Toto rozhodnutí souviselo s aktivitami Evy Ruth Saxlové, která se věnovala osvětové činnosti na podporu diabetiků a za svou práci byla několikrát mezinárodně oceněna. Po válce žili s manželem nejprve v New Yorku a od roku 1968 pak chilském Santiagu, kde se Eva Ruth podílela na otevření Muzea sv. Františka. Její bratr Viktor Pavel opustil i s manželkou Československo těsně po Vánocích 1948 a vydal se zpět do Chile, kde zemřel někdy mezi lety 2003 až 2007.
NA ČR, Policejní ředitelství v Praze – všeobecná spisovna, 1941-1950, kt. 102, sign. A 508/9 (Oskar Arend)
NA ČR, Policejní ředitelství v Praze – všeobecná spisovna, 1941-1950, kt. 102, sign. A 509/1 (Irma Arend)
NA ČR, Policejní ředitelství v Praze – všeobecná spisovna, 1941-1950, kt. 102, sign. A 508/17 (Viktor Pavel Arend)
NA ČR, Policejní ředitelství v Praze – všeobecná spisovna, 1941-1950, kt. 9796, sign. S 210/3 (Eva Ruth Saxl)
Sieg über die Zuckerwasser-Krankenheit. In: Diabetiker Ratgeber, 2003, č. 11, s. 77 (Eva + Viktor)
Archiv ČNB, fond Živnostenská banka, sign. ŽB/5366/31